Ghetto v Lodži
Formálně bylo ghetto založeno 8. února 1940, definitivně bylo uzavřeno a odděleno od zbytku města 30. dubna 1940. Nejprve byli v ghettu zavřeni židé nacházející se v té době na území města (cca o 140 tis. Osob). V letech 1941-1942 sem bylo přesídlováno židovské obyvatelstvo z širšího okolí, 5 tis. Sinti a Romů z rakousko-maďarského pohraničí a téměř 20 tisíc Židů ze západní Evropy (mj. z Německa, Beneluxu) a pražských židů. Lodžským ghettem prošlo celkem asi 160 000 osob.
Lodžské ghetto bylo první ghetto na území Polska, které bylo úplně odděleno od zbytku města a po varšavském ghettu největší a jediné, které vydrželo až do konce okupace (zrušeno bylo v srpnu 1944). Všichni lidé v něm museli pracovat v otrockých podmínkách a s minimálním přídělem jídla. Obyvatelé ghetta šili oblečení i boty nebo vyráběli hračky. Veškeré zboží se posílalo do Říše. V roce 1942, kdy vrcholily boje na východní frontě, bylo ghetto přeplněné lidmi, a tak nacisté v září nařídili jeho částečnou likvidaci. "Všichni lidé neschopní práce (lidé nad 65 let a děti do 10 let) putovali do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde pak zahynuli v plynových vozech.
Z Protektorátu Čechy a Morava bylo do Lodže mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 deportováno 5 tisíc českých Židů a mezi nimi i Leoš Lederer.
Přežilo z nich pouhých 277.